Přeměna dřeva

Když opadne listí, dny jsou krátké a nebo je většina dní zastřena šedivou záclonou, přepadá mě neodolatelná touha vydat se do krajiny a hledat. Prolézat zarostlé meze a háje a slídit po dlouhých rovných kusech bezového dřeva, tak jak to dělalo už nespočet pokolení fujaristů a píšťalkářů.

Je to touha po svěžím a čirém zvuku. Proto nelením a obouvám si staré tenisky a oblékám se jen nalehko, vždyť poslední roky zimy za nic nestojí! Na opasku se mi místo valašky houpe pilka „ocaska“. Takto vyzbrojen vyrážím ze svého privátu na okraji Brna a mířím za svým osobním dobrodružstvím.

Není třeba jít daleko, kousek odtud je železniční násep, který je porosten na asi jednom kilometru bezovými keři. Už z dálky je zdravím a začínám se prodírat zaplevelenou, důsledně odvodněnou nivou zdejšího potoka. Přeskočím ještě pár odpadků, které sem „uklidili“ místní, a už se můžu pilkou zakousnout do prvního bezového kmene. Budoucí fujara už teď zažívá pořádnou muzičku, do odhodlaného rytmu chroustání mé pilky se přidává neústupný hukot motorů aut řítících se po nedaleké dálnici a občas do toho svoje přihrkotá vlak. Jeho cestující vítají zpestření pohledu z okna - podivná postavička s pilkou zaklesnutá v křoví jim ozvláštňuje jinak okoukanou scenérii.

Po několikadenním tažení je v blátě u cesty nataháno už dost klacíků a tak je s pomocí kamarádova auta s vozíkem odvážíme do jedné z hal staré Zbrojovky v Brně. Tady budou teď několik let schnout.

Když přijde čas, zavrtám se do voňavého prosušeného dřeva nebozezy. Abych vyvrtal větev po celé délce. Musel jsem tyto vrtáky prodloužit navařením na ocelové tyčky, křivé kusy je třeba před vrtáním napnout a vyrovnat svorkami. Potom už jde práce lehce a budoucí nástroje opět zažívají hudbu, tentokrát je to rytmus odkrajovaného dřeva, kterým se plní břicho nebozezu. To vše zní mezi potrubími vyprázdněných prostor továrních hal, kde kdysi duněly stroje při výrobě zbraní.

V jemnější práci pokračuji už doma, kde mám v pokoji na psacím stole připevněný svěrák. Po pá hodinách ráce na vyřezávání okénka, nebo vrtání hmatových otvorů, zkracování, zarovnávání a čištění se místnost spíše podobá dřevníku… To mi ale nebrání v tom, abych v průběhu výrobního procesu nevzdělával píšťaly reprodukovanou autentickou lidovou hudbou, která se ochotně line z mého CD přehrávače.

Vrstva jemného prachu všude kolem prozrazuje, že jsem právě dobrousil další várku píšťal. Poté, co jsem zametl alespoň ten největší nepořádek, nelením a prolévám píšťaly lněným olejem, aby se jim vylepšil zvuk i vzhled. Přitom se prostor plní mně dobře známým a příjemných mastným pachem. Když nástroje oschnou od oleje, stačí na ně nanést šelak a je hotovo.

Předtím, než poprvé fouknu do hotového nástroje, cítím zvědavost. Konečně přichází jeho vlastní hudba! Ten zvuk, vznikající tajemná píseň, má sílu očarovat lidskou duši. Dát jí křídla a odnést ji tam, kde se může setkat s myšlenkami svých otců, s dušemi předků, se svým rodem. Taková hudba člověka pohoupává a tak zavírám oči, aby tóny lépe rozhýbaly mé tělo a prostoupily mou bytost. Netrvá dlouho a před mým vnitřním zrakem se začne míhat shluk barev a geometrických tvarů. Uspořádávají se  a přeskupují se do neskutečně nádherných obrazců podle toho, jak plyne hudba.

Postupně se rozpomínám a uvědomuji si, odkud jsou mi známá pravidla tohoto prastarého umění – znám je z krajiny, z toho jakým způsobem rostou stromy nebo květiny, jak teče voda nebo fouká vítr, jak se pohybují zvířata. Je to jen pár jednoduchých stavebních kamenů, vzorců a jejich kombinací, které vytvářejí tuto nekonečnou rozmanitost protékající časem i prostorem. Vše se to mění někde z hloubky od středu, přímo od zdroje.

A tak nad celou mou životní cestou se spolu s výrobou hudebních nástrojů rozehrála magická hudba, zjevil obraz, který dělá každý krok na této pozemské pouti, i kdyby byl i těžký, radostným.