Dřevo má duši

Dřevo má duši. A o tom bezovém to platí dvakrát. Ve svém středu totiž ukrývá měkkou dužinu, které se lidově říká duše. Bezové dřevo srostlo se srdci fujaristů a píšťalkářů už velmi dávno. Je to snad díky skutečnosti, že měkká duše dobře vede nebozez při vrtání, ale určitě i kvůli jeho barvám, zvláštním křivkám, vůni, dostupnosti a dobré opracovatelnosti.

Mne si tento keř – bez černý (Sambucus nigra) – podmanil také. Už když sbírám jeho větve a vyčkávám, až je budu moci přeměnit v nástroj, cítím jejich skryté písně. Je to vždy dobrodružství vidět osobnost každého kusu dřeva a skloubit ji s vlastním citem a představou. Tak vzniká nástroj, ve kterém se setkává člověk s přírodou, ale i se svými předky, jejichž myšlenky, pocity a vkus přežívají ve formách a tvarech vtištěných do lidových píšťal. Když se tyto píšťaly rodí v mých rukou, cítím za sebou zástup našich otců, který v mnohém určil mou vlastní zkušenost.

Na druhou stranu ale vím, že tvořím úplně nanovo a novým způsobem, přetvářím a doplňuji odkaz a tradici, aby si našly místo v současné době. Každému nástroji při jeho zrodu potichu přeji, aby se vryl do srdce člověka, který jej bude používat.

Bez dotyku člověka totiž zůstávají hudební nástroje přece jen mrtvé. Jejich duše skutečně ožívá až sevřením prstů hráče, jeho teplým dechem. Až potom vzniká to tajemné jiskření, které rozeznívá něco hluboko v nás.